Sociální a etické aspekty v intenzívní péči

Sociální problematika pacientů na ARO a JIP

Nemoc se stává sociální událostí v okamžiku, kdy jedinec sám nemůže zabránit poruše svého zdraví nebo nemá dostatek vlastních sil a zdrojů, aby sám tuto poruchu odstranil,  léčil se a rehabilitoval.
Potřebuje tedy pomoc jiné osoby – pomoc ekonomickou, pečovatelskou, ošetřovatelskou…

Zdravotní postižení je dlouhodobý nebo trvalý stav, který již nelze léčbou odstranit.

     Sociální důsledky nemoci:

  • Z hlediska změn v činnostech člověka
  • v oblasti pracovní (ztráta zaměstnání, ekonomického zajištění)
  • v rodinném životě (nedokážu se již postarat o dítě)
  • v oblasti trávení volného času (bicykl poháněný HKK)
  • Z hlediska doby trvání
  • dočasné
  • trvalé (stabilní x  zhoršující se)
  • Z hlediska transparentnosti
  • zjevné (např. při CMP, amputaci DK) – jsou patrné na první pohled
  • skryté (např. IM, DM) – okolí ani netuší, že člověk potřebuje pomoct

     Následky u nemocných na ARO/JIP:

         Syndrom hospitalismuu

  • příčiny: streotypní, senzoricky nepodnětné nemocničního prostředí
  • projevy: regrese, apatie, deprese, negativismus…

         Syndrom po intenzivní péči – PICS (Post Intensive Care Syndrom)                                     

  • objevuje se u nemocných, kteří přežijí klinickou smrt a následně intenzivní péči spojenou s umělým spánkem
  • trvá až rok nebo i do konce života
  • projevy: změna vědomí (zmatenost, halucinace)
                      změna emocí (úzkost, noční můry)

                  změna myšlení
                  poruchy paměti a pozornosti,

                  výrazná svalová slabost → nesoběstačnost

         Posttraumatická stresová porucha – PTSD (Post Traumatic Stress Disorder)

  • vzniká jako důsledek zraňující události, která překročila meze běžné zkušenosti

(jde o výraznou nadhraniční stresovou reakci, opožděnou odpověď na traumatizující událost)

  • projevy: intenzivní úzkost a přetrvávající tíseň

                 Uvedené poruchy se mohou kombinovat.

     Psycho-sociální potřeby člověka:

– potřeba sociálního kontaktu:
            navázání přátelského vztahu, důvěry, komunikace

– potřeba sociální identity:
            vědomí své vlastní ceny, kladné hodnocení okolím – „ostatní mě berou“

            – potřeba sounáležitosti:
                        sociální začlenění – „někam patřím“ „jsme všichni na stejné lodi“

                        (rodina, svépomocné skupiny)

            – potřeba sociálního bezpečí:
                        známé, neohrožující prostředí

            – potřeba smysluplnosti:
                       
otevřená budoucnost navzdory tělesnému omezení

            – potřeba seberealizace:

                        schopnost samostatného řešení problémů, možnost pomáhat druhým

            – potřeba aktivity:
                       
potřeba náležitého přívodu podnětů,
                        touha po informacích (zprávy) a zajímavostech (knihy)

     Faktory ovlivňující uspokojování sociálních potřeb pacientů:

  • sociální izolace
  • nemožnost kontaktu s rodinou a přáteli
  • ztráta přirozených kontaktů (spolupracovníci, sousedé…)
  • nedostatek soukromí, neustálá přítomnost cizích osob
  • zásah nemoci do rodiny → péče o postiženého, ↑výdej financí, ↓volného času →narušení vztahů mezi nejbližšími
  • komunikační bariéry
  • neznalost zdravotnických pojmů
  • obtížné hledání vhodného tématu, společné řeči

           Př.  těžko se odpovídá na otázku „jak se měl?“ člověku, co jen leží

  • vyhýbání se tématu smrti a umírání, když o tom lidé mluvit chtějí
  • obavy z neznámého prostředí
  • strach z důsledků nemoci
  • horší orientace v čase
  • omezení v samostatnosti, závislost na druhých
  • empatická impotence zdravotníků
  • stigmatizace

      Př.  porucha chůze → „Je to kripl.“

      Př.  epilepsie → „Je posedlý ďáblem.“

      Př.  amputace → „Chudáček, to je hrozné, co se mu stalo.“

 

Náplň práce sociálního pracovníka

    Základní náplní SP
                        je poskytování sociální opory pacientovi a jeho příbuzným                            

    Možnosti psychosociální podpory:

  • poskytování informací (snaha pomoci nemocnému porozumět aktuální situaci)
  • posilování pacientovy sebeúcty („jste schopen zvládnout situaci, ve které jste se ocitl“)
  • pomoc při přizpůsobování se novým rolím (role matky)
  • asistence u rozhovoru s blízkými
  • povzbuzování rodinných příslušníků k smysluplné péči o pacienta
  • posilování sebedůvěry rodinných příslušníků („uvidíte, že to zvládnete“)
  • obhajoba potřeb klientů vůči zdrav.organizaci, rodině, zaměstnavateli, úřadům…
  • pomoc při řešení nepříznivé sociální situace (osamělá těhotná žena, starý člověk)
  • vytváření plánu následné kontinuální péče (svépomocné skupiny, kluby…)
  • zajištění rehabilitačních a kompenzačních pomůcek
  • pomoc při řešení finanční a existenční situace (sociální dávky, zdrav.sociální služby)

     Další činnosti sociálního pracovníka:

  • sociální prevence (aktivní vyhledávání sociálních problémů)
  • administrativa: sociální šetření, podávání zpráv, povinných hlášení
  • spolupráce sinstitucemi (soudy, notáři, policie, škola…)
  • zajištění sociálního pohřbu u zemřelých bez pozůstalých

     Skupiny klientů:

  • onkologičtí pacienti
  • těžce nemocní (polytraumata, sepse, operace, CMP)
  • tělesně a mentálně postižení
  • klienti poskytující sexuální služby
  • závislí na návykových látkách
  • lidé bez domova (gambleři, bývalí podnikatelé po bankrotu)
  • rodičky a děti

     Navázání vztahu se sociálním pracovníkem:

  • pacient požádá sám
  • SP je kontaktován třetí osobou (zdravotníkem, příbuznými)
  • SP sám aktivně vyhledává své klienty

   Pomáhat znamená pomoci lidem, aby si dokázali pomoci sami

     Sociální pomoc se může stát i kamenem úrazu:

  • pomáhajícímu:
  • pomáhající se snadno vyčerpá → syndrom vyhoření,

                        proto je nutné pomáhat pomáhajícím!!!

  • příbuzní pečující o nemocného musí vědět, že mají nárok na odpočinek
  • pomáhající si musí být vědom, že nelze stihnout všechno a pomoci všem
  • nemocnému:
  • při špatném vyhodnocení potřeb klienta dojde k „podání chleba žíznícímu“
  • při nadměrné sociální péči dojde k vypěstování závislosti

                       „Nedávejme lidem každodenně rybu, ale naučme je ryby lovit.“

Zapojení sociálního pracovníka do péče o pacienta na ARO a JIP

Lidem na intenzivní péči nejvíce vadí, že si s nimi nepovídáme.

Namísto abychom si povídali s nimi, povídáme si nad nimi
– s pohledem upřeným na monitor.

Zdravotně-sociální pracovník

Z-SP se spolupodílí na uspokojování sociálních potřeb klientů.

Vzdělání:   akreditovaný kvalifikační kurs

Studium:    jednoleté, dálkové → poté je absolvent připraven k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu (přestože je původem SP)

Náplň práce:   –     péče preventivní

  • péče diagnostická v sociální oblasti   
  • péče rehabilitační

Nezbytné vlastnosti Z-SP:

  • komunikativní – schopnost individuálního přístupu

                             – schopnost naslouchat druhým
                              – schopnost empatie

                              – přesnost a srozumitelnost ve vyjadřování

                             – akceptace klienta (nemoralizovat – brát ho, jaký je)

  • interpersonální – schopnost spolupráce s ostatními
                                  – zodpovědnost

                             – diskrétnost

  • manažerské – schopnost vyhodnotit situaci, identifikace problémů

                                   – rychlá orientace v problémových situacích
                                    – hledání vhodných řešení

            Výhody Z-SP nad SP:

  • rozumí lépe zdravotní problematice než jen SP
  • může nahlížet do zdravotnické dokumentace
  • může e účastnit vizit
  • platí ho zdravotní pojišťovna

 

Lidský přístup k nemocnému

     Očekávání pacientů od zdravotníků:

  • Mluvte se mnou, ne ke mně.
  • Opravdu poslouchejte, co říkám.
  • Ptejte se mě, co si o tom myslím.
  • Postarejte se, abych byl náležitě informován.
  • Nepodceňujte mé problémy.
  • Nejednejte se mnou jako s dignózou, ale jako s člověkem.
  • Neříkejte mi, co mám dělat, aniž byste mi řekli, jak to mám dělat.
  • Respektujte mé soukromí.
  • Nenechávejte mě čekat.
  • Dejte mi najevo, že o mě máte zájm.
  • Pamatujte, kým jsem byl dříve byl, a že mám svou hodnotu i nyní.

 

     Morální prohřešky zdravotníků v přístupu k nemocným:

  • ponižování, odsuzování, moralizování
  • plané chlácholení a utěšování

      Př. „Já vás plně chápu.“ (To nemůže nikdo pochopit, protože to neprožívá.)

      Př. „To bude dobré, to přejde.“ (Někdy to nepřejde a dobré to nebude)
            V takových situacích je lépe „jen“ mlčet a naslouchat.

  • dáváme najevo postoj mocného k ne-mocnému
         Př. „Nechte to na nás, tomu vy nemůžete rozumět.“
  • nebereme v úvahu, že nás pacient může kdykoliv vnímat

                        Př.  spící, umírající, somnolentní, ba i v kómatu

      Př.  vtipkování nad nemocným na operačním sále

  • neprofesionální chování vůči dezorientovaným a lidem
  • nevycházíme z toho, že lidé dělají, co umí, co se naučili

      Př.  když je někdo „prudič“, odpusťme mu to – on za to vlastně nemůže

  • na křik nemocného/příbuzným odpovíme křikem

      ANO: „Vidím, že máte problém. Budeme spolu tu situaci řešit.
                   Nebudeme ale na sebe křičet.“

Etická problematika ve zdravotnictví

  • transplantace (okamžik smrti)
  • asistovaná reprodukce (výběr embryí, redukce plodů, dárcovství gamet)
  • umělé potraty
        
    „Bojíme se zabít dospělého, ale nebojíme se zavraždit bezbranné dítě.“
  • euthanázie

      Dignitas (Švýcarsko): „Pro ty, kteří chtějí zamřít s písní na rtech a v objetí své ženy“

                                         „Když je ulička stále užší a užší a nikde žádné dveře.“

přechod k paliativní péči